Články

Profesor Jaroslav Horejc
Jaroslava Javůrková

V české architektuře 20. století se objevuje od roku 1911 a dodnes - tedy plných pětapadesát let - jméno sochaře, který byl soustavně zván nejvýznamnějšími našimi moderními architekty ke spolupráci, jméno - od 15. června letošního roku osmdesátiletého zasloužilého umělce profesora Jaroslava Horejce. Dodnes plně aktivní, patří k nejvýznamnějším umělcům, ač to mnozí neradi přiznávali, či spíše zamlčovali. Kromě tak běžné u nás závisti vykonalo své teoretické "opuncování": Karel Herain kdysi napsal několik povýšených vět, které není nezajímavé citovat v době, jež s hlubokými změnami života od základu změnila i kritické soudy o umění: "Horejc patří k těm výtvarníkům, kteří vyšli z řemesla… Svobodné umělecké tvoření zůstává v jeho díle spíše čímsi svátečním na okraji potřeb požadovaných životem… " (Štencovo Umění XVII, str. 217)

Chápání umění jako životní potřeby bylo tedy Horejcovi vypáleno na čelo jako znamení hanby. Přes tuto i jiné trapné stigmatizace, jež jsou specifickým kořením našeho společenského života, má umělec plné právo nosit své čelo hrdě a vysoko. Svědectví vydávají díla, o něž byl požádán architekty Aloisem Dryákem, Jindřichem Freiwaldem, Vladimírem Grégrem, Kamilem Hilbertem, Josefem Hlaváčkem, Bohumilem Hubschmannem, Ferdinandem Kallikem, Františkem Kavalírem, Janem Kotěrou, Petrem Kropáčkem, Vilémem Kvasničkou, Ladislavem Machoněm, Augustou Mullerovou-Machoňovou, Kamilem Roškotem, Bohumilem Slámou, Rudolfem Stockarem, Janem Zázvorkou - abychom uvedli alespoň ty, s nimiž spolu pracoval soustavně a nejčastěji. (Je jich však nepřehledná řada.) Imponoval jim jasnou a přísnou logičností, přímo architektonickou stavbou a vypointováním svých plastik, vynalézavostí, čistotou a důsledností slohového cítění, jež nepodléhalo teoriím nejrozličnějších -ismů, které kolem něho padesát let tančily na jepičích křídlech. Imponoval respektem k podmínkám prostředí, osobitou fantazií schopnou rozletu k velkorysým koncepcím, znalostmi technických fines a jemným smyslem pro vlastnosti materiálů, dovedností využít jich pro zamýšlený účin, osobitým uměním a virtuózní řemeslností, skutečností, že každou práci dokončil odpovědně s uměleckou mravností i poctivostí až do nejposlednějšího detailu, který pro kámen či kov nebo jakýkoliv jiný materiál pochopil vždy odlišně. A konečně - i když v neposlední řadě - jim imponoval i tím, vlastně hlavně tím, že se dovedl bít na evropské úrovni s domácí netečností, jíž stačilo Evropu dohánět, zatím co Jaroslav Horejc nalezl v sobě dost síly, aby ukázal, že nemusíme kopírovat, že nemusímé být provinciální, že nemusíme pouze prostředkovat, že máme plné právo být původní, což prokázaly jeho výstavy v Paříži a Londýně, v Německu, Americe a Holandsku. S opravdovým nadšením o charakterových vlastnostech Horejcových hovoříval akademik Zdeněk Wirth, který si umělce tak vážil, že jej požádal o náhrobek pro svého tragicky zesnulého syna. Podle Wirtha" ... Horejc robil a neměl čas na zbytečné prázdné tlachy o umění. On je dělal na nejvyšší úrovni, což nejvíce vadilo planým diskutérům, jež si tak maně postavil proti sobě nebo do netečnosti... " Četné a nadšené děkovné dopisy architektů vydávají svědectví o tom, že právě Horejcovi vděčí nejedna jejich architektura za harmonické a nekonvenční souznění se sochou či reliéfem, formovanými s velikým smyslem pro trojrozměrnost a tektoničnost, za svou výraznost (při individuálním pochopení stylu jednotlivých tak rozdílných architektů), za ukázněnost, přitažlivost a životnost. Ostatně skutečnost, že parléřovská architektura svatovítské Zlaté brány přijala bez odporu do svého monumentálního náručí prosté motivy ze života českého lidu a české přírody, jak je viděl a zřejmě dobře zná a miluje Jaroslav Horejc, mluví za všechna svědectví nejprůkazněji.
Přes to všechno, co jsme uvedli, přestože na mnoha místech Prahy i v mnoha krajích Čech a Moravy máme záviděníhodné výsledky činorodé Horejcovy píle, zůstává jeho vývojem překotných -ismů nedotčené dílo pro teoretiky terra ignota. Neznámá či málo obecně známá pevnina - ale pro architekturu, její prostředí, exteriér i interiér spolehlivá! Na jeho vynikající kvality upozornil výtvarnou kritiku a žurnalistiku prof. Jaromír Pečírka, když r. 1961 zahajoval v Karlových Varech výstavu "Umění a my" - tedy výstavu umění pro život, a když na ní s radostí uvítal Horejcova díla a pozastavil se nad tím, v jaké tichosti prošlo téměř bez povšimnutí umělcovo životní jubileum pětasedmdesátých narozenin, zatím co bezvýznamní jsou za několik problematických prací věnčeni slávou. Je to patrně i zdrženlivost a vnitřní cudnost umělcova, že se nevtírá těm, kteří si nedokázali za celé půlstoletí povšimnout, že hned na počátku svého vstupu do výtvarného života vysoce vynikl nad obecný průměr.
Dělnický původ nebyl umělci rozhodně zábranou na cestě za svobodným uměním. Žil od raného dětství v prostředí pilné a soustředěné práce. Otec byl hodinář. Také vyhlášená zámečnická dílna pana Kaubleho na dvorku nedaleko domu "U sedmi mečů", v němž se Horejc narodil (roh Široké a Pasířské – dnes Jungmannovy a Palackého) neustále zaměstnávala dětskou fantasii i touhu po modelování, kterou tehdy uspokojovala hračka - kamnářská hlína. Ale v dětské hře nebyla vrtkavost zájmů, a proto byl dán ve čtrnácti letech na učení do dílny Beckerovy v Kartouzce na Smíchově, do nehostinného prostředí, v němž musel každodenně a často i v neděli odpracovat svých čtrnáct hodin na gravírování forem v oceli. Ve čtvrtém učňovském roce udělal zkoušku na Uměleckoprůmyslovou školu, kterou absolvoval jako žák Stanislava Suchardy; tedy jednoho z tehdy nejuznávanějších a nejvýznamnějších sochařů, který má nesporný zakladatelský význam v oboru moderní tvorby medailérské a který kromě jemných kompozičních prací reliéfních (bas- i haut-relif) naučil své žáky - sám žák Myslbekův - modelovat při realismu tvarovém velmi poeticky, sugestivně a náladově. Byl jim i příkladem v oblibě historických a mytických námětů a ve volbě nejrozmanitějších materiálů, vhodně volených pro tu kterou formu - mramoru, bronzu, dřeva, cínu, slonové kosti. Záleželo pak na nich, jak se pouček u Suchardy získaných chopili a v co je proměnili.
Horejc je postupně všechny výborně zužitkoval, nejen to však - on je po svém rozvíjel a obohatil osobním experimentem.
Po absolutoriu se stal provizorním vedoucím Novákovy speciálky pro zpracování kovu (1910-1918), současně si vybudoval soukromý ateliér. Tehdy si také dokonale osvojil i další řemeslné znalosti, např. virtuózně ovládl všechny technické práce ve dřevě, včetně vysoce náročných intarzií. Systematicky a důkladně sledoval několik vědních oborů, a to i na svých studijních cestách za uměním v letech 1906-1214, pro něž si stanovil program a kdy poznal Německo, Itálii, Korsiku, Francii a Černou Horu.
V roce 1919 byl jmenován profesorem Uměleckoprůmyslové školy a pověřen po profesoru Novákovi vedením jeho speciálky - školy, jež měla pro znamenitou úroveň Novákovu na UMPRUM vynikající pověst. V té době patřil již k nejvýznačnějším našim umělcům, a zahraniční kritikou nebyl stavěn vedle Jana Štursy, ale na místo stejně významné. Revue Deutsche Kunst und Dekoration přinesla v březnu r.1919 stať dr. Ericha Steinharda, který byl vyslán z Darmstadtu do Prahy k poznání současné situace českého umění a který klasifikoval Jaroslava Horejce takto:
"Ve stylu svého národa je Jaroslav Horejc zjevem ojedinělým, osobitým ... diferencovaným ... ve všem zaznívá a vede ženský akt. Bohatství variací na toto téma je vytvářeno s gracilní ohebností figur neuvěřitelně rafinovaných těl. Napjaté linie hrudi a fanatické svaly upozorní okamžitě na Horejce stejně, jako podivuhodné paže s výraznými klouby, útlé dříky a vysoko položené drobné prsy, propracované do nejjemnějšího detailu nejen modelačně, ale přímo ciselérsky, a nad tim vším ční krása linií boků … , jež nesou těla plná vášně, žárlivosti či nenávisti nebo lásky, fantastické pohádkové zjevy - jako vánek jemných žen; jako bohatýrů barokně robustních mužů, symbolů síly a činu, z nichž zaznívá fortissimo mužnosti v orgiích oslav formy ... Celkový dojem těchto těl je nezřídka prohlouben barvami, melodicky navazujícími na rytmus kompozice a podpírajícími formální jasnost i posilujícími jejich psychickou stránku. Ačkoliv je tak mnohoznačné, má Horejcovo dílo společnou krev: držení těla a hlavy, postava, postoj, vlasy, záhyby šatu a jejich hození - draperie, pojednání rámě, krok, kontrapost. Pochopíme: stupnice citu, cítění, pocitu. Cítíme: tři věty symfonie. Žasneme: tři fáze vzletu. Duchovní výše Horejcovy tvorby je nesporná viz Orfeus (pozn.: plastika pro urnový náhrobek rodiny Reitspiesovy na Olšanských hřbitovech - s architekturou Jaroslava Horejce) - a je docílena tlumenou hudbou svalů, harmonickou draperií vyjadřující tu stesk, smutek, tu touhu, jindy radost a triumf - to vše v crescendu. A v tom je pathos monumentálního umění i ethos umění dekoratívního, v tom je jejich organická polyfonie ... "

A v tom také - dodávají mnozí čeští architekti - bylo to, co potřebovala architektura k svému dokonalému a správnému vyznění.
Též dr. Viktor Joss konstatoval v roce 1922, že " ... český a pražský sochař Jaroslav Horejc stojí jako muž a umělec v květu mladých tvůrčích sil, přesto však úplně stačí jeho dnešní mistrovství a osobitá individualita k tomu, abychom mohli říci, že to je veliký umělec ... " Tři roky nato týž švýcarský kritik referoval o " ... podivuhodně jemně vybalancovaném díle harmonických proporcí, které ukazuje, že se v umělci začíná epocha nového silného umění. .. " Ale Horejc nenalezl mezi svými žáky následovníky. Nebyly mezi nimi silné osobnosti jeho druhu, znovu a znovu byli strháváni zahraničními vzory a podléhali, odvracejíce se od realismu, aniž se pokusili uchopit jej po svém. To však, čím Joss končí svou studii, totiž slova „…Od Horejce, který v samém počátku své tvorby ukázal takové mistrovství, se proto dožijeme mnoha významných uměleckých činů a můžeme je směle očekávat ... ", se potvrdilo do posledního puntíku. A jistě dnes leckoho z tehdejších pochybovačů udivuje, že to Joss viděl na monumentální plastice "Hermes", vytesané v mramoru, a že se slova jeho proroctví vyplnila v docela jiné poloze - že je ve skutečnost proměnily líbezné lidové figurky českých sadařů, vinařů a řemeslníků, ne nepodobných těm, kteří dnes přicházejí na Pražský hrad se sty a tisíci zahraničních návštěvníků obdivovat velikost a sílu českého umění sochařského a českého uměleckého řemesla na Horejcových mřížích ve Zlaté bráně jižního portálu Svatovítského chrámu (měsíce a zodiak) a jeho křestní kapli (mříž s motivy vinné révy a figurálními scénkami ze života sv. Ludmily). A tato díla dokládají i pravdivost a přesný postřeh teoretika Clémenta Moro, který v "Revue moderne illustrée des Arts et de la vie" (Paříž, 1936) přinesl studii o Jaroslavu Horejcovi, kterého považuje za "nejosobitějšího čs. umělce" a jeho dílo za " ... moderní klasiku, v níž jsou v souladné rovnosti vlastnosti citové i rozumové; Horejc tvoří s přesnou a perfektní technikou, ale neustále proměňovanými prostředky, tíhne k intimní jednotě formy a látky, a to v hranicích architektonické koncepce. Duchovnost a kult plastické formy jsou v této architektonické jednotě prvky nejpozoruhodnější. Horejcova kariéra bude dlouhá a brilantní, je to Evropan, navíc duchovně Pražan, v jehož umění je světovost a evropanství jako nezbytná tangenta ducha, zaměřeného k rozličným jevům života".
Ale i náš Vojtěch Volavka (1932) pochopil, že Horejc patří mezi ve světě nejznámější české sochaře, že je odvážný svými stylizovanými plastikami, které " ... nejsou bez jistého podivínského šarmu a které se nedají na první pohled s ničím srovnávat." Horejc nešel v davu, nedělal, co dělal každý a co nutně spělo k ubíjejícímu schematismu námětů i forem. Stal se ovšem z vlastní vůle osamělým poutníkem, který nenalezl pro formální stránky svého výjimečného umění rovnocenného soupeře a nebyl nikým povzbuzován v díle. Stát mimo tento proud znamená pracovat na vlastní umělecké riziko. Horejc k němu měl odvahu i sílu, dokázal, že rozumí světu, že dobyl jeho jevů a jejich podstaty, že je nemusí traktovat zděděnými schématy, že je může oživit něčím novým, i když upozorní na poznání současného života alegorií. Od ní dospěl však k obecnému lidskému typu, ke konkrétnímu současnému člověku, nepotřebujícímu k absolutnímu pochopení již žádných výkladů. Jistě tu spolupůsobila i možnost práce na veliké řadě portrétních studií. I na nich se naučil oživovat své postavy studiemi přírody, perfektně ztělesnit život, okamžitý děj, cit, náladu, a v atributech, jimiž určoval své postavy stejně, jako jejich pohledem, úsměvem, výrazem oduševnělých tváří, v rostlinách, stromech, v nářadí aj. nejsilněji projevil tak svůj smysl pro realismus a konfabulační schopnost. Jaroslav Horejc však není popisný realista, přírodu hodnotí, naplňuje ji dramatickým napětím; a i tu dokáže suverénním zvládnutím sochařské abecedy komponovat prostorově, tektonicky a s architektonickým citem.
Co tedy svedlo k názoru či plané domněnce, že tvoří řemeslně, že se (řečeno dnešním termínem) věnuje užitému umění pro každodenní potřebu života? Jako každý student během studií a po jejich dokončení toužil si i Horejc vydělat peníze a nebýt odkázán na podporu rodičů. Prostě - postavit se co nejdřív na vlastní nohy. A dovedl to dělat dobře, ba podmanivým a vynikajícím způsobem. Pomník nemůže mít každý člověk, ani mnohé velké město k tomu nemá prostředky, ale každá dobře oděná žena touží mít originální šperk. A tu začala Horejcova fantasie a vynalézavost vytvářet věci prosté i drahocené, jimž svého času tak proslul ARTĚL. Horejc byl jeho spoluzakladatel a dal základ jeho programu svými šperky, keramikou a hlavně sklem. Jediný tehdy z českých sochařů se rozhodl, že vrátí českému sklu jeho někdejší světovou pověst, v prvních desítiletích 20. století velmi upadající. Postavil se proti továrenské šabloně a nejapnostem, vrátil do skláren vkus, dal jim nové a tvůrčí podněty; jeho ryté poháry tvarů, vybudovaných s velikým architektonickým cítěním, se staly záhy drahocenné, znamenaly světovou uměleckou událost, byly po dlouhá léta směrodatným měřítkem světové umělecké hodnoty prací ve skle, a švédské sklářství z nich vychází a těží dosud. Tyto práce jsou sice v kontexu Horejcova díla složkou podružnou, ale pro vývoj českého i světového užitého umění víc než významnou. Neméně významné bylo i jeho umění medailérské a mincířské mistrovství, o nichž v rozsahu tohoto článku mluvit nelze; je příliš rozsáhlé a významné.
Zbývají mříže, jeden z nejvýznamnějších (vedle monumentální plastiky) oborů Horejcovy tvorby, vížící se také k uvedeným počátkům cesty za samostatností. Od menších prací pro soukromé interiéry (mříže ke krbům, do oken, na schodiště) záhy přešel k velikým, když vzbudil zaslouženou pozornost veřejných institucí, mezi nimiž z prvních Tabáková režie vyzdobila Horejcovými mřížemi své průčelí i interiér (arch. Dryák). Těchto prací je tolik a tak významných, že by postačily na rozsáhlou monografii. Jedna z nich šíří čest a slávu českého umění ve valonském kostelíku holandského Naardenu s hrobem Jana A. Komenského, z jehož života vytvořil Horejc v roce 1937 osm figurálních scén, velmi plastických a tektonicky sevřených, pro monumentální ručně kovanou mříž, kterou vyřešil v dokonalém souladu s architekturou. Před okupací nevzniklo u nás žádné význačnější dílo, které by na vrcholné světové úrovni formální a na světovém fóru mohlo reprezentovat velikost českého sochařství ve spojení s národní historií, českými materiály a dokonalostí české uměleckořemeslné práce dokonaleji a výrazněji. Stejně patří v tomto oboru českého sochařství k vrcholným dílům Horejcovým tři kandelábry s figurálními skupinami "Plaček" a svícen (s figurálními plastikami muže a ženy), 1934 arch. J. Zázvorka) v Památníku národního odboje na Žižkově i velkolepá monumentální plastika "Mír" a dveřní výplně pro Síň padlých hrdinů tamtéž (1961). V současné době umělec dokončil rozsáhlý reliéf pro nadpraží vstupního portálu Interhotelu na Solidaritě (Augusta Mullerová-Machoňová).
Všem Horejcovým dílům je společná neobyčejná jejich duchovní výše a znamenité technické prostředky, jimiž dociluje harmonického souzvuku citu, krásy a znalostí, ušlechtilé modelace i dramatického vyjádření, ať jsou v mramoru, kameni, kovu, bronzu, dřevu, fájansi, nebo skle. Nemůžeme, žel, publikovat reliéf, který vytvořil v lisovaném skle pro architekta Kamila Roškota na světovou výstavu v New Yorku 1938, kam se již nedostal pro válečné události. Teprve v letošní nové expozici užitého umění v Uměleckoprůmyslovém muzeu v Praze, v níž pro jeho ohromné rozměry muselo být uvolněno zvláštní místo, si můžeme udělat představu, s jakým citem pro architekturu dovedl Horejc komponovat a myslit i ve skle. Plastičnost děl je vždy násobena barvou, vynalézavě a rafinovaně, téměř neznatelně užitou - v kovu cizelováním, leptáním a střídáním vysoce leštěných a matných míst, fajánsí proráží zpod bílé glazury, ve skle je vyvolávána broušením a leptáním a kontrastem třpytných a matných částí, na špercích bleskne ohnivým rubínem či žhavostí orientálních tyrkysů; jindy je vyvolána umným skloubením hruškového dřeva, mramoru, bronzi, tepané mosazi, slonové kosti, ebenu (příklad: hlava královny moře bohyně Amfitrite). Barva ukazuje nevyčerpatelné možnosti: Horejc jí užívá v nekonečné řadě vtipných variant, aby prokázal svou životnou "Lust zum fabulieren". Subtilním barevným závojem zahaluje své skulptury, barvou podtrhuje jejich formální jasnost, dává jí přízvuk, posiluje psychickou stránku díla, akcentuje jeho citové ladění (např. krvavá červeň na šatu Juditině) nebo vedoucí motiv díla - to všechno s harmonickou múzičností, na niž s úctou dnes - v době tvůrčí šedi a nevynalézavosti ve stavebnictví - vzpomene každý architekt.
S lítostí se musíme rozloučit s námětem zdaleka nevyčerpaným, tak bohatým, tak lákavým a poučným stejně pro sochaře jako pro architekta. Kolik jen nebylo realizováno ze soutěží vítězně vyšlých velkolepých návrhů, jimiž se Horejc spolu s nejvýznamnějšími našimi architekty snažil vyřešit urbanisticky dosud hluchá pražská zákoutí (např. Klárov s arch. Kvasničkou, fontánou "Vltavou" náměstí před Rudolfinem - s arch. Machoněm, atd.) a proměnit je v pozoruhodné monumentální kompozice, neopakovatelně vypointované a scelující architekturu historické Prahy se současným životem. Kolik je v Horejcově životním díle podnětů dodnes nových a dobře zužitkovatelných, ať vznikly k jakémukoliv datu. Jen fantazie je třeba, invence a píle, jež nikdy nechyběla umělci, jehož dílo, vyrůstající postupem let od úžasné rafinovanosti a bohatosti do úžasné prostoty a jednoduchosti formy, přesáhlo již tři tisíce opusů. V té řadě není sice spolupráce s architekty složkou nejpočetnější, zato však jistě nejvýznamnější, protože byla architektuře osobitým přínosem. Měla vždy vlastní zcela autonomní obsah a respektovala autonomní řád architektury, který dokázala umocnit a jemuž nikdy nebyla pouhou dekorací, nýbrž s ním harmonicky souzněla nebo dramaticky kontrastovala, podle toho, jaký byl záměr architekta. To ovšem také předpokládalo, že Horejc si rozuměl s architekty nejen umělecky, ale i lidsky, a jen proto se mohla tak šťastně rozvíjet tato jeho práce společensky funkční, obecně prospěšná životu, k němuž si dokázala bez prostředkování kritiky nalézt sama cestu. Byla potřebná pro řád architektury a jeho monumentalizaci a slouží všedním dnům tak, aby všedními nebyly.
V orchestru nejrozličnějších původních českých uměleckých projevů (kopírovat zahraniční Horejc nikdy nezatoužil) dovedl umělec svou osobitostí a svým opravdu zcela výjimečným plnokrevným uměním zaujmout světovou pozornost, i českou veřejnost, jíž se stala jeho díla ve spojení s architekturou životní samozřejmostí. Umění Jaroslava Horejce zrcadlí jeho pracovní náročnost i přísnost k sobě samému. Má proto plné a poctivě zasloužené právo na náš respekt a obdiv, na souhlas kritiky a na úctu mladých umělců, jimž naznačilo a otavřelo mnoha směry cesty k následování.



zpět na seznam článků