Články

U JAROSLAVA HOREJC E
Zuzana Kotíková, Zdroj

Jan Amos Komenský je pohřben v Naardenu v Holandsku. Hrobka, v níž odpočívá jeho tělo v malém kostelíku naardenském, je dílem českého sochaře Jaroslava Horejce.
V době, kdy byl pověřen vytvořením této pietní schránky, byl již sochař Horejc vyzrálým a slavným umělcem a léta již profesorem na umělecko-průmyslové škole v Praze. Tehdy již měl za sebou plodnou uměleckou dráhu znamenanou jak řadou drobné plastiky,
tak díly skulptury monumentální.
Bylo u nás dlouho zvykem hledati charakter Horejcovy plastiky v jeho osobitém navazování na formy řeckého archaického sochařství. To platí do jisté míry pro Horejcovu drobnou plastiku a jen pro práce jeho mládí. Ostatní, především jeho velká díla monumentální, i když nesou někde stopy této výtvarné erudice, mluví k nám čistou řečí samostatného, od všech vlivů oproštěného a cílevědomého umělcova projevu. Vzpomeňme si jen na jeho pomníky, mezi něž patří také hrobka Komenského, na jeho oltář v kapli pod kruchtou v chrámě sv. Víta, na jeho reliefy a plastiky pro veřejné budovy pražské (na př. Budova tabákové režie) a j.
Jaroslavu Horejcovi se dostalo školení na uměleckoprůmyslové škole v Praze, kterou absolvoval když mu bylo 24 leta, v r. 1910. Již osm let poté se stal na tomto učilišti sám profesorem a působí zde dodnes. Zde také má svůj atelier, k němuž vedou tři patra školního schodiště a klikatina chodby.
Odkládám v potemnělé malé předsíňce. Mistr sám štíhlý a vysoký mě vede dál a vítá mě s veselým úsměvem. Ocitám se ve veliké a vysoké místnosti, osvětlené z jihu rozměrným oknem - je to ideální atelier. Ale co hlavně: Ten vzdušný prosvětlený prostor je skoro celý zaplněn sochami. Stojí zde hotové sochy, modely, skizzy, návrhy, detaily atd., nespočetné realisované výtvarné myšlenky a nápady, jež dávají člověku poznati, že se ocitl v prostředí radostné a pilné práce.
Mistr mě usazuje u malého stolku.
Počkám ještě, až si zapálí lulku a pak už na něm začnu vyzvídat, na čem právě teď pracuje a jestli připravuje nějaké nové dílo veřejného rázu.
"Pracuji na vratech pro chrám sv. Víta," říká mistr. "Vlastně to je mříž do arkád jižního portálu. Arkády, jak asi víte, jsou tři. Jsou to tedy tři mříže s figurálními bronzovými reliefy. Reliefy znázorňují měsíce, vlastně práce měsíců a pod nimi budou umístěny astronomické emblemy měsíců - váhy, ryby a tak dále. Podívejte se" - říká mistr a vede mě do jednoho rohu atelieru, kde je nákres arkád, do nichž je vkreslena mříž a pak je tu malý model mříže. Mříž je plastická a na každém ze tří dílů mříže je po čtyřech reliefech. Zatím co mi to vše ukazuje, mluví mistr dále:
"Je to těžká práce. Mříž sama je kovaná ze silného železa a reliefy jsou bronzové. Na každém reliefu jsou dvě figury. A musí to být modelováno tak, aby relief také zezadu poskytoval možný pohled, protože mříž stojí volně a reliefy jsou na ni vlastně navěšeny. Měl jsem úkol udělat tři díly mříže a tak jsem hledal téma, které by se dalo vyjádřiti buď třemi reliefy - na každou mříž jeden, nebo šesti reliefy, na každou mříž dva. Na konec jsem se rozhodl, že tam udělám dvanáct reliefů, na každou mříž čtyři, na nichž budu moci zobrazit práce dvanácti měsíců, jak to také dělali v gotice na vratech katedrál. Některé reliefy mám již hotové, ty už se odlévají. Teď budu dělat květen a červen."

„Kterou ze sochařských technik, mistře, nejraději pracujete?“
"Nejraději mám kámen. Je to krásný materiál. Když se vybere krásný kámen, když se dokonale technicky zpracuje a socha dostane pak správné umístění a osvětlení, je kamenná plastika to nejkrásnější, co vůbec v sochařství existuje. Zvlášť když je umístěna v přírodě. Na kamenné plastice je vidět ta bezprostřední práce rukou. To je na dřevě vidět také. Dřevo je krásný materiál. Mám ho velmi rád. Kámen ten se dá užít pro plastiku monumentální, kdežto dřevo to je materiál jen pro intimní plastiku bytovou."
"Pověděl byste mi, mistře, který z historických slohů, či co vůbec z minulé plastiky máte nejraději a zdali tento váš zájem měl vliv na vývoj vašeho formálního názoru?"
"To byl vlastně Egypt a Řecko. Tím jsem vlastně začal. Jako chlapec jsem si hrál s napodobováním egyptských forem. Pak, když jsem studoval, zajímalo mě spíš Řecko. - Ale ne pozdní, k1asické formy, nýbrž archaická řecká plastika."
"Řekněte mi, mistře, jak a proč jste se rozhodl státi se sochařem a jak jste začínal ?"
"Jak jsem se k tomu rozhodl - protože jsem pořád modeloval. Na výtvarnou dráhu jsem se dostal přičiněním otce. Měl mě vždycky k tomu, abych se věnoval umění. Otec byl obchodník, ale mám po něm doma celou řadu kreseb. Kreslil mnoho. Já jsem také hodně kreslil, ale ještě víc jsem modeloval. Tehdy ještě nebylo tolik příležitostí vidět sochy, ani na veřejných místech, ani v bytech. Chodil jsem se dívat, jak pracují štukatéři. To mě ohromně bavilo. Nejdřív jsem se měl učit litografem. Učení ve škole mě totiž nebavilo. Chtěl jsem pořád něco dělat, něco vytvářet, ale sedět nad knihami, z toho jsem měl hrůzu. Proto jsem měl jít na řemeslo. Z litografie sešlo a šel jsem do učení k rytci - graveurovi. Můj mistr brzy ve mě rozpoznal smysl pro modelování a hned mne zaměstnal děláním modelů pro dílnu. Dřív ty modely dělali štukatéři nebo řezbáři. Já jsem dělal pro dílnu modely, podle nichž se tam pracovalo. Po vyučení jsem pak udělal zkoušku na Umělecko-průmyslovou školu a byl jsem nejprve na všeobecné u profesora Drahoňovského a pak na špeciálce u Suchardy.


"Co soudite, mistře, o dnešní situaci sochařského umění? Co je, podle vašeho mínění, příčinou toho, že plastika je u obecenstva stále méně oblíbená než obraz?“
Dnešní situace plastiky je vlastně lepší, než třeba před léty. Když já jsem byl klukem, neměli lidé v bytech skoro vůbec sochy. Je to myslím tím, že sochařství u nás není vžité. Vzpomeňte si, že v době, kdy u nás maloval takový Navrátil, nebo Mánes, neměli jsme sochaře stejného formátu, jako byli tito mistři. Také se tehdy dělaly sochy, ale veliký sochař tu žádný nebyl a ani to sochaření nemělo stejnou úroveň jako tehdejší malířství. I když lidé neměli obrazy, četlo se u nás mnoho, v každé rodině měli alespoň kalendář a i jiné knihy, v nichž byly obrázky. A tak se přece jen udržovala tradice dívání se na obrazy. Sochařství nemá u nás takovou tradici. České novodobé sochařství začíná u nás vlastně teprve dílem Myslbekovým. A tehdy zase byla situace taková, že se řešily velké monumentální úkoly - stavělo se Národní divadlo a jiné veřejné budovy - a lidé si zase nezvykli dívat se na sochu jako na ozdobu svého obydlí. Pak zase přišla otázka ekonomického bydlení, architekti se museli vypořádat s různými technickými problémy a socha nalézala těžko místo v moderním bytě. Tak je vlastně zájem obecenstva o plastiku data nedávného, je to začátek. Myslím, že se na situaci musíme dívat tak, že bytová plastika se teprve vžívá.


"A co soudíte, mistře, jako učitel, který má k mládeži nejblíže, o naší nejmladší umělecké generaci?“
"Že je to čím dál tím lepší. V tom směru přinesla mnoho dnešní mládeži Umělecko-průmyslová škola. Hlavně tím, že zde výchova dává možnost individuelnímu rozvíjení se každého jednotlivce. A že vedle obecné,výtvarné teorie a praxe dává žáku možnost seznámiti se s materiály a také ho vede ke sblížení se životem tím, že mu ukazuje možnosti budoucího uplatnění jeho výtvarné práce. Tato generace má rozhodně čím dál tím větší smysl pro plastiku. Také už je tu nějaká tradice."

"Jezdil jste, mistře, hodně za hranice. Která země vám byla nejbližší svou uměleckou kulturou?"
"Když jsem studoval, byl jsem v Německu. Vlal~em i pěšky. Potom jsem byl také ve Francii. Ale ze všeho nejvíce jsem se najezdil do 'ttalie. V Italii se mi líbilo. To proto, že tam j sou všude, na každém rohu, v každé vesnici sochy. Holandskem
jsem byl zato zklamán. Ale největší mojetouhajepořád Řecko a Egypt."
"Malujete, mistře, také olejem?"
"Dřív jsem maloval plno obrázků. Když jsem na cestách, tak si maluji akvarelky, protože nemohu modelovat. Člověk musí dělat jedno nebo druhé. V malířství a sochařství jde o dva zcela odlišné výtvarné problémy a tak vždycky, když sochař maluje, přenáší bezděčně plastický problém do malby a naopak, malíř malířský problém do plastiky."
"Řekl byste mi, mistře, něco o vašich zálibách literárních a hudebních?"
"Musím se vám přiznat, že nečtu romány. Zvlášť ne ty romány, kterých se teď taková spousta vydává. Zato mám hrozně rád všechnu dějepisnou a historickou literaturu a pak každé čtení o umění. Rád také čtu literaturu přírodovědeckou. A básně - když je to třeba takový Karel Hynek Mácha. Ale romány ne. A hudbu, tu mám hrozně rád – hlavně klasickou. Moderní extrémy ne. Jsou v tom sice také zajímavé věci, ale něco mi v tom
vždy schází."
"Ještě otázku, mistře: kterou z vašich prací jste dělal nejraději a na čem vůbec nejraději pracujete?"
"Co jsem dělal nejraději, to je těžko říci. S velikým zájmem jsem dělal například kovovou dvacetikorunu. To mě hrozně bavilo, protože tady byl velmi těžký technický problém. Za prvé šlo o velmi nízký relief a pak hlavně to, že celá komposice je velmi vázána technikou ražení. Totiž tam kde je na líci mince výška reliefu, musí být druhý relief na rubu peníze modelován do hloubky. Jinak by stroj tenký peníz nevyrazil. Znamená to pro sochaře velké komposiční omezení, ale je to úkol velmi zajímavý. Jinak dělám nejraději volnou plastiku. Zvlášť plastiku, která má být umístěná v přírodě. To je myslím pro sochaře nejkrásnější práce."

Mistr mi ukazuje v atelieru některé návrhy na plastiky, které dělal pro soukromé zahrady, ukazuje mi také drobnější plastiky bytové, pak návrhy k různým plastikám pro veřejné budovy. Reliefy – figury – hlavy – sochy, všude kolem nás se kupí tyto doklady umělcovy píle a výtvarné fantasie. Děkuji mistrovi za rozhovor a jen nerada se loučím a nerada opouštím ten vzdušný atelier, kde by hodiny a hodiny bylo se na co dívat.

zpět na seznam článků