Články

Veliký tvůrce Jaroslav Horejc
Milan Krejčí

Třetího dne roku 1983 skonal Jaroslav Horejc. Letos by se dožil 97 let. Narodil se v Praze 15. června 1886. Byl posledním příslušníkem generace, která v různých pojetích a polohách vztyčila budovu moderního českého sochařství. Vytvořil originální a nenapodobitelné dílo. Veřejnost se s ním v posledních letech mohla seznámit na třech výstavách: v roce 1971 s užitým uměním (Uměleckoprůmyslové muzeum v Praze), v roce 1976 s výběrem sochařských prací (Galérie hl. m. Prahy) a v roce 1982 s kresbami (Národní galérie). Vyučil se rytcem a řemeslnická léta trvale poznamenala tohoto velikého dělníka umění činorodostí, profesionální náročností, vztahem k materiálům i k uměleckému průmyslu. Jeho tvůrčí biografie je přeplněna plody práce. Koneckonců obsáhla tři čtvrtiny našeho století ...
V roce 1910 absolvoval Uměleckoprůmyslovou školu v Praze. Už za studií se podílel na výzdobě budov. Studoval v přípravce J. Drahoňovského, pak tři roky ve speciálce S. Suchardy. Kotěra a Sucharda mu ve škole říkávali "Originalita", jeho studentská tvorba se vymykala vlivu učitelů. Dík Suchardovu pochopení mohl rozvíjet svou individualitu. Šel od počátku cestou, na níž ho nikdo nepovzbuzoval. Jeho umění cílilo v souladu s postulátem secese k tomu, aby vnášelo krásu do života všech lidí a na každém kroku. Od roku 1910 spolupracoval s družstvem Artěl, pro něž vytvářel skleněné vázy a dózy na šperky. O rok později se stal členem SVU Mánes, s nímž až do roku 1926 vystavoval. Od roku 1919 byl profesorem Uměleckoprůmyslové školy v Praze, kde působil i po její přeměně ve Vysokou školu uměleckoprůmyslovou až do roku 1948.
Už krátce po první světové válce dosáhl významných úspěchů doma a v zahraničí. V letech 1920-1924 spolupracoval s ateliérem Š. Ratha v Kamenickém Šenově, pro který navrhl pět skleněných řezaných pohárů (Bakchus, Praha, Země Kanaan, Tanec a Tři bohyně), za něž na mezinárodní výstavě dekorativního umění v Paříži (1925) získal Velkou cenu. Po odchodu do důchodu tvořil až do sedmdesátých let. V roce 1966 byl jmenován zasloužilým umělcem, v roce 1981 mu byl udělen Řád práce.
Vytvořil kolem tří tisíc prací - soch, dekorativních i drobných plastik, reliéfů, náhrobků, skleněných váz, medailí, mincí, nádob, šperků, mříží, kovových. doplňků, keramických předmětů, děl různého určení v rozmanitých materiálech. Po léta byl oceňován jeho přínos pro užité umění, okolo sochařské tvorby se však chodilo v rozpacích. Teprve v těchto letech dochází v pracích P. Wittlicha, V. Procházky a dalších autorů k jejímu vysokému ocenění a včlenění do dobových kontextů.
Od studentských časů Horejce uchvátil archaismus, předklasické umění egejské oblasti i etruské umění. Ovlivnil jej Bourdelle, který v Praze ocenil jeho osobitost. Působila na něho italská renesance, kterou jezdil po dvacet let do země zrodu obdivovat. Úzkostlivě se vyhýbal zajetí konvence, kopírování a dobovým proudům, přesto neunikl vlivům symbolismu a secese. Jeho umění se rodilo v opozici k iluzívnímu naturalismu a tradicionalismu. Byl nejvýraznějším představitelem odnože novoklasicismu v českém sochařství, čerpající především z mytologických zdrojů.
Trpělivou péči věnoval povrchu• tvaru a.secesí ovlivněným liniím svých protáhlých figur s poměrně malou hlavou, se zdůrazněnými svalovými partiemi, s hladkou, oblou modelací. Výrazem mnohdy připomínají starořecký archaický úsměv, přitom však působí životně. Nepopisuje, ale hodnotí přírodu, ovšem tak, aby nebyla v konfliktu s jeho příznačnou stylizací. S tímto pojetím podivuhodně souzní vrstva čerpající z atmosféry symbolismu, jež stylizaci dodávala niternější obsah. Prolínání těchto východisek je zřetelné i na alegorických kompozicích a figurách z pozdějšího období, kdy si, podle V. Procházky, dobývá čestné místo v širokém mezinárodním kontextu tzv. "Art Deco".
Petr Wittlich oprávněně říká, že " ... jedinečnost Horejcova archaismu, jak ve srovnání s ostatními, tak i zahraničními sochaři tohoto zaměření, nespočívala v celkové stavebnosti, ale právě v psychickém protváření modelace ... ", jež lze přičítat působení imaginativní složky estetiky skupiny SURSUM, s níž umělec v roce 1912 vystavoval. Jeho solitérní sochařství je ve své podstatě dekorativní, aniž by ulpělo ve schématu ornamentální výzdobnosti a postrádalo obsahový náboj. Ve tvářích figur bývá skryta výrazová tajuplnost Orientu i starořeckých kúroi. Vedle ženské něhy a půvabu jej přitahují vášnivé, bojovné, silné typy. Celý umělcův život i jeho skon provází nesoulad mezi významem a originalitou tvorby a jejím domácím nedoceňováním. Někteří na ten rozpor marně poukazovali. Jiní psali, že Horejc patří ve světě mezi nejznámější české sochaře a jeho odvážné stylizované plastiky se nedají s ničím srovnávat. Nejednou byl mimořádně oceněn za hranicemi.
Převažující dekorativní povaha po léta odsuzovala Horejcovu sochařskou tvorbu k outsiderství. Zračilo se v tom podcenění úlohy dekorativnosti, jež je přece vlastní celé výtvarné kultuře a nemůže být ztotožňována s bezvýrazností a bezobsažností. Horejc byl svým ustrojením především sochařem. Navzdory pomíjivým představám o "méněcenné" dekorativnosti úspěšně usiloval o sepětí smyslu pro realitu s fabulací, osobního s nadosobním v nadčasové tragičnosti, o obecně lidský typ, o soulad njterných vztahů s hrou svalů, světla a stínu, pohybu, reflexů i barev. Akcentoval prioritu celku před detailem, aniž by ochuzoval psychickou charakteristiku. Prokázal to i na portrétech. Na sochařské erudici a invenci, odvážné stylizaci a znalosti materiálů stavěl ostatní odnože svého mnohotvárného rozpětí.
Obtížně bychom hledali sochaře, který po desítky let tak intenzívně a zdárně spolupracoval s významnými architekty (monografista by jich napočítal sedmnáct!). Kotěra, Fanta, Hypšman, Hilbert, Machoň, Zázvorka a jiní vyhledávali součinnost s Horejcem. Jeho figury a reliéfy krášlí četné budovy. Pro Svatovítský chrám vyzdobil kapli sv. Ludmily, Horejcovu signaturu nese též dřevěný reliéf v kůrové kapli a hlavně mříž s alegorickými motivy měsíců na Zlaté bráně, jimiž se symbolicky přihlásil k mánesovskému odkazu a vyjádřil spjatost se životem a prací českého lidu. Jeho plastiky zdobí dvě pražská ministerstva, karlínskou záložnu, ředitelství spojů v Pardubicích, záložnu ve Strakonicích, spořitelnu v Hronově aj. Podílel se na výzdobě Národního památníku na Vítkově. Za sochařské vybavení interiéru kaple J. A. Komenského
v Naardenu mu byl udělen řád Orange Nassau. Náhrobky - Jiráskův v Hronově, Heverochův, Řivnáčův a další v Praze dokazují, jak právě filozofická dřeň jeho projevu souzněla s posláním funerální plastiky. V jiné rovině to lze říci i o pomníku padlým ve Dvoře Králové nebo o plastikách zdobících prostranství (např. Odpočívající na pražské Štvanici nebo Žena s amforou v parčíku u pražské Čertovky). Neobyčejně významnou složkou byla působnost v užitém umění. Pronikavě průkopnicky ovlivnil především sklářský obor, říkává se, že vrátil sklárnám vkus a náročnost. Repliky jeho zmíněných pěti váz jsou ve světových muzeích v New Yorku, v Paříži, ve Stockholmu. Vrcholnými díly v této oblasti byly rozsáhlý šestnáctidílný reliéf Země a lidé (1937), určený pro Palác národů v Ženevě (nyní ve sbírkách Uměleckoprůmyslového muzea v Praze), prokazující symbiózu kompoziční uvolněnosti, sochařské virtuozity a smyslu pro sklářskou specifiku, a také váza Moře a země, vytvořená pro XI. trienále v Miláně (1957). Dalekosáhlá byla jeho působnost v uměleckém zpracování kovů a medailérství. Byl autorem četných tepaných reliéfů a medailí (např. s motivem J. Mánesa, s autoportrétem). Předválečná desetikoruna a dvacetikoruna patří k výtvarně nejhodnotnějším československým mincovním emisím. V oboru uměleckého zpracování kovů po léta působil i na uměleckoprůmyslové škole. Vychoval řadu umělců, j ež ovlinil svou uměleckou a řemeslnou náročností, erudicí, citem pro materiál, pracovitostí i po Suchardovi zděděnou schopností umožnit žákovi osobitý rozlet.
Jako většina čelných sochařů "zapisoval své výtvarné myšlenky kresebně". "Kdybych neviděl ty věci napřed na papíře, tak by nevznikly", prohlásil. Jeho způsob kresebného vyjádření plastiky se zčásti uchoval v galerijních sbírkách, v pozůstalosti jsou i pozoruhodné akvarely z cest.
Horejcova tvorba je zastoupena ve sbírkách Národní galérie, Uměleckoprůmyslového muzea i dalších ústavů, zejména pak - především dík velkorysému umělcovu daru - ve sbírce Galérie hl. m. Prahy. Proslavil české umění jako málokdo. Přesto - s výjimkou řezaného skla ve světových galériích, výzdoby v Naardenu, replik Lučištníka a některých dalších prací je o něm dodnes ve světě známo málo.
Proč to však vyčítat světu, když u nás se jeho nedávný odchod ve sdělovacích prostředcích setkal se zarážejícím nezájmem a neznalostí. Není to důkaz, že především my sami zůstáváme hodně dlužni docenění jeho významu v souvztažnosti českého (i evropského) umění 20. století?
Dílo vpravdě renesanční Horejcovy osobnosti je nezastupitelným, svébytným článkem novodobého českého sochařství. Představuje v neopakovatelné a esteticky vytříbené podobě osobité sepětí hodnot antiky, renesance i moderního umění, hodnot Východu i Západu, domova i světa, sepětí profesionality a invence, vyznívající v polyfonii poselství staronové, stále podmanivé krásy.

zpět na seznam článků