Jaroslav Horejc

15.6.1886 - 3.1.1983

Již jako malý kluk dobře kreslil a rád modeloval a rodiče ho v tom podporovali. Ve 14 letech ho odvedli do litografické dílny (litografie - tisková metoda), odkud po několika týdnech pro nadprůměrný talent odešel do učení na graviéra (gravírování - výzdobná technika rytí na povrchu předmětů z trvrdých materiálů (kámen, sklo, kov)). V různých kursech se učil dalším řemeslům: cizelování (konečná úprava povrchu uměleckých předmětů odlitých z kovu opracováním a zdobením speciálními rydly a pilníky) a navštěvoval nedělní školu pro klenotníky, zlatníky, stříbrníky, rytce kovů a pasíře. V této době již začíná samostatně navrhovat a modelovat. V letech 1906 - 1910 studoval na pražské uměleckoprůmyslové škole nejprve u Josefa Drahňovského a poté v sochařském ateliéru Stanislava Suchardy. Zde již projevoval značnou samostatnost vyzrálého umělce, která se projevovala i nepřístupností k jakýmkoli korekcím. Naštěstí Sucharda rozpoznal hloubku Horejcova talentu a nechal ho jít vlastním směrem. Jeho přezdívka byla Originalita. Roku 1919 bylo jeho dílo publikováné ve významném zahraničním časopise, čímž se mu dostalo zatím největšího ocenění a také byl jmenován profesorem na uměleckoprůmyslové škole, kde převzal ateliér pro umělecké zpracování kovů. Zde působil, kromě období během války, až do odchodu do důchodu v roce 1948, ale i potom byl velice umělecky čilý. Hlavní zdroj jeho motivů byla příroda, z ní pak, jak je vidět z jeho celého díla, především žena.

Sochařství
Ve vývoji novodobého českého sochařství zaujímá Jaroslav Horejc výlučné místo. Jeho ranná tvorba byla silně olivněna archaickým uměním, především řeckým a etruským. Náměty čerpá z antické mytologie a někdy i ze Starého zákona. V této době dožíval ideál dokonalým forem realismu i dekorativního secesního slohu a nová generace hledala novou, hlubší syntézu. Plastiky jsou silně expresívně modelovány a právě pro silnou výrazovost se Horejc obracel k mytologickým námětům, protože lidé i bohové antického dávnověku byli bojovní, vášniví a tato vášeň z nich bez zábran tryskala ven a ovlivňovala jejich činy. Snažil se o hlubší vyjádření ideových a psychických obsahů. Po výstavě roku 1912, kam byl přizván jako host sdružením Sursum, s jehož členy byl duchovně spřízněn, se ukazuje, že právě Horejc jde nejdůsledněji archaickým směrem. Horejcův vývoj směřoval od plastiky drobnější k plastice monumentální. Zařadil se do proudu novoklasicismu (v novoklasicismu se projevoval klasicismus v architektuře a sochařství), který v té době malbu i plastiku silně ovlivnil.

Jedna z jeho nejstarších plastik, bronzová soška Venuše, nese již všechny charakteristické rysy jeho umění a skrývá v sobě i celý jeho další umělecký vývoj. Je modelována vcelku velmi klidně. Ženský akt s širokými rameny, s pevnou hrudí a zdůrazněnými boky má poměrně malou hlavu s velkýma šikmýma očima, která je natočena v profilu a dívá se do malého zrcadla, které drží v pravé ruce. Levá ruka položená volně podél těla drží roušku. Ta je složena do množství až kresebně stylizovaných záhybů. Světlo a stín sklouzává volně, v mírných přechodem po pevně modelovaných tvarech těla a rychle se střídá na drobných ploškách roušky. Ta se v plastikách dalších let vždy uplatní po svém, originálně a patří k jednomu z charakterizačních znaků Horejcovy kompozice a rukopisu. V dalších letech vznikl Orfeus (1916) - v této plastice dospěl v tomto směru nejdále. Orfeus, krásná tragická hlava pěvce, zdobená bohatým účesem, hlava skloněna k lyře, v gestu hlubokého zamyšlení. Hlava, ruce a trup jsou modelovány s touhou zachytit každý sval a dát mu plně vyznít v celkové atmosféře kompozice, která vyzařuje jedinečnou harmonii v lyrickém znění. V Orfeovi jako by byla skryta všechna lidská tragika a zároveň všechna lidská krása. Kresebná ornamentální stylizace patří k Horejcovu nenapodobitelnému mistrovství. Athéna (1916) naopak vyznívá impozantně. Představovala svým chladným, pašným, až manýristicky expresívním pojetím již onu nejzazší mez, kam mohl v tomto směru dojíti. Její krásná hlava shlíží na lidstvo s vědomím vlastní převahy. (Manýrismus - zdůrazňuje vnitřní subjektiní zážitek, jehož vyjádření je hlavním předmětem uměleckého díla. Charakteristický je typ dlouhé postavy s malou hlavou.). Tehdy vytvořil také kánon pro něho typických postav s neobyčejně dlouhýma nohama, poměrně štíhlým tělem se širokými rameny a malou hlavou na silném krku, které procházejí celým jeho dílem. Výrazem mnohdy připomínají starořecký archaický úsměv, přitom však působí životně. Perseus (1918), hlava v jejíž modelaci je zvýrazněna stavba lebky, hlava vysoce oduševnělá. Není to prosté zachycení vnější skutečnosti, ale zachycení skutečnosti bedlivě zkoumané a znané. Horejc patřil k těm sochařům, kteří zanjí skutečnost natolik dobře, že mohou modelovat své sochy bez modelu. Cítí jejich hmotu v prstech. Ale nejde jen o ztvárnění hmoty, ale vždy o určitý záměr kompoziční, který je v souhlase s vnitřním obsahem díla. Bronzová soška Lučištníka (1918) s muskulaturou těla zvýrazněnou ad maximum je ve svém celkovém pojetí ukázkou mistrovského vyřešení kompozice. Samson je z roku 1922. V témže roce Horejc dělá svůj první pomník - pomník padlým ve Dvoře Králové. Dále např. Dalila, Herakles nebo bohyně moře Amfitrité, na jejíž hlavě je krásně patrné skloubení materiálů - javorové dřevo, cizelovaná bronz, slonovina, eben a tepaná mosaz.

Druhou linií Horejcova sochařského díla představovala stále se obměňující dekorativní stylizace, jakou uplatňoval zvláště na plastikách vyznačujících se pohybovou, dynamickou složkou. V tomto směru znamenala Diana se psem svou dokonalostí dílo vysoké umělecké kvality i mezinárodního významu dekorativního slohu dvacátých let. Horejc se zabývá nejrůznějšími úkoly, na budovách spolupracuje s architekty jako je Kotěra nebo Machoň. V roce 1927 dělá plastiky Zubrů pro ředitelství pošt a telegrafů v Pardubicích, v téže době pracuje na výzdobě usedlosti Hřebenka. Zde v tepané krbové mříži Idyla zaznívá dekorativnost v alegorii podzimního vinobraní, ve smyslově zabarvené oslavě života, přírody a pozemnských radostí. Výrazně modelované, pohybově řešené figury obklopené vzdušnou architekturou a především spleť révoví, listů a plodů mají svou vnitřní příbuznost s cítěním renesančních umělců. Na Hřebence ještě dělá plastiku nad krbovou mříží a tepané výplně vrat. Jsou to mřížová trojdílná vrata, kovaná ze železnýh prutů, s figurálními výplněmi, tepanými ze žlutého plechu, označujícími rozsah působnosti majitele usedlosti, arch. Kavalíra - náměty arhitekta, zedníka, obchodníka a zemědělské náměty. Čtyři velké plastiky z travertinu pro ministersto sociální péče pod Emauzami (1929) jsou řešeny v mohutných obrysech vzhledem k velké vzdálenosti diváka. Záhybový systém je tu měkce splývavý a především upoutá čistota jejich hlav. Broznové plastiky pro budovu Tabákové režie v Praze Průmysl, Obchod, Merkur (1929-1930) na okenní mříž i reliéfy zdejší krbové mříže jsou modelovány v hutných objemech. V osmi reliéfech krbové mříže řešil Horejc vcelku sochařsky těžký úkol novodobého žánru, kde se nevyhnul ani soudobému obleku. Zde se objevuje Horejc civilní, velmi přesně zachycující současné prostředí.

Opět jiný se projevuje na oltáři chórové kaple sv. Víta. Zde šlo o vytvoření reliéfů do rámu z r. 1579 a Horejc zde byl vázán renesanční architekturou oltáře. Jako materiál zvolil dřevo. Ústřední pole tvoří reliéf ukřižovaného krista, kterého oplakávají Marie, Jan, Magdaléna a za ní stojící žoldnéř. Spodní část zaplňuje mrtvý Kristus. Jako vertikála se na samém vrholu oltáře uplatňuje Kristus vzkříšený. V modelaci figur jakoby zaznívala pozdní gotika. V památníku na Žižkově (1934) je dokončen Horejcův vývoj dvacátých let. Plastika je hmotná, klidná. Mužský a ženský akt čtvrtého svícnu jsou, přes citlivou modelaci těla, podřízeny tomuto vnitřnímu klidu. Tímto způsobem jsou modelovány i další Horejcovy plastiky, jako bronzová plastika Primavera (1933) nebo Echo (1942), plastika provedená v hruškovém dřevě. Má zamyšlený výraz a plynulá linie těla tvoří od hlavy až po prsty na nohou jednotnou kompozici. Roku 1938 se opět vrací do chrámu sv. Víta, kde vytváří figurální mříž pro kapli sv. Ludmily, kterou řeší v podobě stylizovaných větví, listů a plodů révy, v jejichž vyvrcholení je vždy osazen figurální reliéf. V kresbě révoví se uplatňuje Horejc cizelér. Drobné figurální scény jsou prostoupeny vážností, jaká je pro Horejce charakteristická. Světlo a stín tu měkce sklouzává po povrchu. Podobným duchem, ale s ještě větší monumentálností jsou prostoupeny plastiky stejně datovaného velkého díla, mříže s figurálními scénami ze života J. A. Komenského pro hrobku v Naardenu. Dále je to např. mříž jižního portálu sv. Víta s motivy měsíců (1954) a mnoho daších.

Užité umění

Po absolvování Horejc spolupracuje s Artělem, (sdružení českých umělců, založené z touhy po obrodě umění v nejširším měřítku). Navrhl i realizoval dlouhou řadu nejrůznějších uměleckých předmětů, které byly velice vyhledávané. Léta učení rytcem kovů mu dala řemeslnou zručnost, porozumění pro materiál i jemný cit pro součinnost materiálu s dekorem. Pole Horejcových zájmů bylo široké a jeho práce v oboru užitého umění zahrnují řadu různých materiálů.

Sklo

České sklářství prošlo koncem 19. století technickým rozvojem, vrcholícím v období secese a dosáhlo mimořádných kvalit. Po tomto vzepjetí nastalo doznívání a bezduché opakování historických předloh. V této době se Horejc zabývá studiem technik skla jejich vzájemnými kombinacemi. Pro Artěl vytvořil pohár s jelínkem (1912), kde poprvé zkouší kombinaci broušeného a řezaného dekoru. Novost tvaru a dokonalá kompozice výzdoby přinesly této práci zasloužené uznání. Na tento úspěch techniky Horejc navazuje řadou dóz a drobných těžítek s figurálními motivy. Po roce 1920 vznikají v rozmezí pěti let čtyři řezané poháry, netradičně pojaté, spojující jednoduchý tvar s výraznou, monumentální figurální výzdobou. Poháry nesou označení Bacchus, Kanaan, země plodů a blahobytu, Tanec a Tři bohyně. Tyto byly vystaveny na Mezinárodní výstavě dekorativních umění v Paříži roku 1925 a dosáhly nejvyššího uznání, Grand Prix. Mimo tyto poháry vzniká ještě např. Pražský pohár se souvislou, mělkou řezbou. Ačkoli Horejcovy návrhy řezaného skla jsou nepočetné, měly pro další vývoj českého i světového řezaného skla nesmírný význam. Na pařížské výstavě to byla mezi historizujícím duchem ojedinělá kolekce, kterou poté následovalo např. švédské sklo, které z ní čerpá téměř dodnes. Pro české sklo to byl názor tak nadčasový, že nastoupil až o mnoho let později.

Kov

Práce v kovu jsou druhým významným celkem Horejcova díla. Roku 1910 nachází vlastní, dekorativně stylizovaný výraz a vytvoří si osobitou ornamentální i figurální typiku. Prohlubuje technické znalosti, pracuje s novými materiály a spojuje je v pozoruhodných barevných kombinacích. Vzniká řada tepaných figurálních mříží vysoké výtvarné úrovně. Po roce 1912 vytváří řadu nových, osobitě pojatých šperků, které jsou, v soudobé historizující produkci, velice vyhledávané. Jsou výtvarně čistě pojaté, výrazově moderní, cenově dostupné.

Kolem roku 1920 začíná Horejce zajímat spojení volné plastiky s předmětem užitkového charakteru. Po ujasnění základních principů na malých zakázkách navrhuje velké figurální mříže, ve kterých spojuje přísnou, geometrickou konstrukci s volnou, jenopohledovou plastikou. V následujících letech obdržel Horejc veřejné zakázky velkého významu, např. kandelábrové svícny pro Památník národního osvobození na Žižkově nebo výzdobu hrobky J. A. Komenského. Zde však již progresivní soudobou sochařskou tvorbu nesleduje. Tvarosloví plastických částí je podmíněno slavnostním a společenských charakterem.

Jaroslav Horejc měl také velký podíl na vytvoření moderní české mince a medaile. Důkazem kvalit jeho návrhů jsou realizace desetikorunové mince z roku 1928 nebo dvacetikorunové z roku 1932. Horejc mimořádně citlivě vkomponovává sochařsky cítěný symbol do plochy, příkladná je uměřenost a domyšlenost návrhu a preciznost jeho vypracování. Jeho mince bezesporu patří k nejlepším mincím naší republiky.

------

Jaroslav Horejc patřil k průkopnické generaci zakladatelů našeho výtvarného umění. Mezi jejími příslušníky zaujímal svou celkovou orientací místo výlučné a výjimečné pro svoji všestrannost, kterou dokázal podnětně zasáhnout do široké oblasti sochařství, ale i do mnoha oborů užitého umění. Vytvořil obrovské dílo, čítající na 3000 položek, které několikrát stanulo na nejvyšším stupni hodnot vývoje nejen českého, ale i světového umění. Celý život hledal vlastní a zcela nezávislý výtvarný projev, byl vždy originální a nenapodobitelný. To jej svým způsobem mnohdy uzavíralo do určité izolace a přispívalo k tomu, že jeho dílo nebylo dostatečně oceňováno. Jeho ve vymezeném prostoru velmi kvalitní dílo zůstalo solitérním, uzavřeným vlastním názorem, bez následovníků.